VÝSTAVY

12.4. - 31.12. 2022

Egon Schiele Art Centrum připravilo pro rok 2022 rozsáhlou retrospektivní výstavu k blížícímu se 100. výročí narození malíře ANDREJE BĚLOCVĚTOVA (1923-1997).

Umělec, který se narodil v Praze víceméně náhodou (rodiče do Evropy připluli v rámci svatební cesty na jachtě z Argentiny, jejímiž občany byli), zde prožil celý život. Zůstal v Praze s matkou, otec se vrátil do Ameriky, když byly Andrejovi necelé dva roky, už se nikdy nesetkali.

Životní příběh umělce je velice silný a vydal by na film – dětství v prvorepublikovém Československu s vychovatelkou a matkou, klavírní virtuoskou, onemocnění křivicí, různé školy, ruští meziváleční emigranti, od roku 1939 bez státní příslušnosti (a po více jak dvě desetiletí držitel tzv. Nansenova pasu), blízké kontakty se členy Umělecké besedy, silné celoživotní přátelství s Josefem Sudkem, pobyt na psychiatrické klinice a špatný zdravotní stav v 50. letech, s rokem 1960 přichází velká láska – Magda Bernardová - a exploze nápadů, experimentů a barev, v 70. letech sice získal české občanství, ale politická situace a také smrt Josefa Sudka jej znovu přivádí do deprese, uzavírá se doma, celé roky nevychází až mu žena Magda přivede na návštěvu Vladimíra Franze, který jej na zádech snáší po schodech z bytu, aby jej vzal svým trabantem na výlet do přírody. Přístup ženy Magdy, pomoc Vladimíra Franze a změna politické situace po roce 1989 se pak stávají zásadní pro poslední tvůrčí období Andreje Bělocvětova.

Osobnost umělce asi nejlépe vystihují slova hudebního skladatele Jana Klusáka, který v roce 2008 v rozhovoru s kunsthistorikem dr. Dušanem Brozmanem uvedl: „Andrej Bělocvětov byl velmi uzavřený introvertní člověk, ale zároveň tak hrdý, že by se nebyl shýbal před nikým, celý život byl kvůli tomu dost v nouzi. Já jsem ho už v padesátých letech vnímal jako člověka, který nepovolí, neustoupí ze svých názorů, člověka naprosto nesmlouvavého vůči režimu, vůči konvenčním kolegům, kteří jsou ochotni dělat určité ústupky úspěchu, i takové, které by byly pochopitelné. Byl to krystalický charakter, takový křemen. Přitom křehký a zranitelný. Dalo by se říct, že byl takový archanděl.“

Dílo Andreje Bělocvětova je rozsáhlé, mnohotvárné a silné. Ale v podstatě stále čeká na své objevení. A to i přesto, že jej podpořila řada osobností, které si jeho práce vysoce cenily - jako již zmíněný Josef Sudek nebo Vladimír Franz. K jeho obdivovatelům se řadí i prof. Milan Knížák, který v době, kdy vedl Národní galerii Bělocvětova navštívil a jeho dílo zařadil do stálé sbírky.

Výstižně se k tomuto tématu vyjádřil hudební skladatel a malíř prof. Vladimír Franz ve své knize Má vlast: „Když jsem na počátku osmdesátých let poprvé uviděl Bělocvětovovy obrazy, bylo mi okamžitě zřejmé, o koho jde. Některým teoretikům to trvá více než třicet let – a stále nemají jasno! Šíří se nejrůznější dezinterpretace i bludy… Bělocvětov jako by stále nechtěl ulehnout do spořádaných šanonů. A tak vám, miláčkové – jakožto malířův žák, fámulus i kurátor – říkám: Chtělo by to soubornou výstavu! Aby se vidělo! Dílo, které nese evropský parametr, které je naprosto jednotné.“

Výstava v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru reaguje jednak na výše uvedená slova profesora Franze, jednak na relativně rozsáhlou výstavu, která se konala v roce 2008 paralelně na dvou místech - v Západočeské galerii v Plzni a v Galerii Klatovy Klenová - a ke které vydal obsáhlý dvoudílný katalog Zámek Týnec.

Oproti výše zmíněné výstavě, která kladla důraz na tvorbu 50. let, českokrumlovská výstava obsahuje na dvě stě děl ze všech tvůrčích období s těžištěm na díle, které kurátoři ESAC považují za stěžejní a sice 60. a 70. léta a období let devadesátých.

Výstava zabírá pět sálů prvního patra o celkové rozloze 1000m2.

Zastoupeny jsou malby a kresby. Přičemž kresba je v Bělocvětovově díle cestou k pochopení a rozklíčování zejména experimentálních mnohovrstevnatých maleb.

Z výstavy je patrné, že Bělocvětov, žijící ve velmi skromných podmínkách, kreslil a maloval na materiál, který zdarma nebo levně získal; pokud už použije plátno, jde často o plátno druhotně zpracované i sešívané, pro malbu použije i prastarou okenní roletu, velmi často maluje na dřevo a sololitové desky různých velikostí i tvarů, až příliš často maluje olejem na papír (což bude v budoucnu velký problém a zasahovat budou muset restaurátoři).

Na druhou stranu je jeho dílo jednoznačně a bezesporu mimořádně působivé a svým obsahem extrémně silné ať už jde o časté téma přírody (Předjaří, Bouřka nad Prahou, Ptáčata, Rodina na výletě ad.), rodinných vztahů (Matka s dítětem, Dialog s Magdou, Matka s mrtvým dítětem…) nebo témata obecná, filosofická či politiku (Zrození, Andělé, Pieta, Stáří Wilhelma Tella, Lidská havěť, Takový je život…). Oslní vás bravura kreslíře, mimořádné nadání pro portrét (Matka, Josef Sudek, Hana Wichterlová, Magda…) a působivé experimenty - jak způsobem tvorby, tak použitými barvami a materiály.

Výstavu Bělocvětovových obrazů doplňují fotografie Josefa Sudka (1896-1976), které jsme mohli použít s laskavým svolením majitelů a dědiců (Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Ústav dějin umění AV ČR, I & G Fárová).

Ukazují malíře a jeho ateliéry v 50. a 60. letech. Na jedné z fotografií jsou na stole ateliéru vidět artefakty jako konvice, chléb, vajíčka, které se staly základem pro zátiší, které je v podobě olejomalby součástí výstavy, stejně jako další z obrazů patrných na fotografii. Součástí výstavy jsou naproti tomu i tři portréty fotografa Sudka, Bělocvětov jej maloval mnohokrát ve všech svých tvůrčích období – od klasicistního portrétu Fotografa s hruškou vznikajícího v letech 1952-53, přes expresívní gestický portrét ze 60. let až po prakticky abstraktní portrét z let sedmdesátých.

Celoročně bude pokračovat výstava Egon Schiele (1890-1918), dokumentace o životě a díle, doplňovaná díly současných umělců inspirovaných městem Český Krumlov nebo životem a dílem Egona Schieleho jako jsou sochy a objekty Ikuko Myiazaki (nar. 1954) slavné japonské loutkářky, animované filmy Bernadette Huber (nar. 1962), obrazy Aleny Anderlové, Evy Prokopcové, či cyklus fotografií Josefa Seidela (1859-1935) „Krumlov za časů Schieleho“.

V roce 2022, který byl vyhlášen rokem skla, prezentujeme umělecká díla vytvořená z více jak 500 kg tohoto materiálu. K vidění zůstává i slavný skleněný Krumlov Tetse Ohnari (nar. 1980 v Tokiu), instalace o rozměrech 7 x 7 x 7 m a další díla japonského sochaře aktuálně doplněná instalací ze zrcadlových dílů #juxtaposition o rozměrech 2,5 x 1 x 2,5 m a představující slavnou japonskou origami jeřába, dnes na celém světě symbol míru.